Jak jen ten čas letí. Cítím, že nebude tak jednoduché se vymáčknout. Mám toho na srdci hodně a pocity a nálada se mi mění ze vteřiny na vteřinu. Ale dělám to pro sebe. On už toho udělal dost. Nebo spíše neudělal a právě tím toho napáchal až moc. Těžké porozumnět zlomenýmu srdci. Já mu taky nerozumím. Rozum se ptá, proč se pořád pouští do nebezpečné a bolestivé hry jménem láska. A srdce odpovídá, že lásku potřebuje, i když bolí, protože bez ní by umřelo. A umírá. Pomalu, pomalinku. Jen proto, že ta naivní holka zase naletěla. Chyba, která se snad časem napraví. Čas prý přece všechno vyléčí. No mám se ale na co těšit.
Jsou to 3 týdny. 3 dlouhé týdny od nádherného dne, který jsem zažila s někým, koho jsem považovala za ... Máchys (Hlásek) mi kdysi říkal, že on mým princem není, ale že jich už pár potkal... a já věřila, že tenhle jedním z těch princů byl. Asi ne. Určitě ne. Princ se takhle ke své princezně nechová. Neslíbí (ok..trošku silné slovo), že něco udělá, že něco bude tak a tak, a pak mlčí. A to mlčení je to nejhorší. Kdyby se aspoň choval jako pořádnej muž a řekl něco. Mě do očí. Že to byla chyba, že se omlouvá, že mi už podruhé zlomil srdce, že nechtěl. Ale tohle je zbabělé. Mlčet a trápit někoho jiného. Ať udělám cokoli, on mlčí.
Tohle měl být nejkrásnější týden. Není. Nebyl. A už nebude. Přeci jen už je čtvrtek. To už z týdne moc nezbývá. Přemýšlím. Pořád jenom přemýšlím, co je zase špatně, co se zase pokazilo. A proč to zase odnáším já, když se choval tak hezky. 3 týdny a mě to přijde jak nekonečně mnoho let dávno. Když tak po večerech kalkuluju, tak si říkám, že mě možná tenhle pán zmohl víc, než moje dávná a dlouholetá láska ke zmiňovanému pánovi nahoře. Protože ten první mi nikdy nedal naději že by se něco tak krásného mohlo stát. Ten druhý mi tu naději dal a teď ji dýkou odtrhává od mého srdce. Začínám hysterčit i kvůli prkotinám, má duše se hroutí. Brečím a pořád a pořád dokola se ptám proč. Proč to zase skončilo tak rychle jak to začalo? Proč se tomu nedokáže postavit čelem jako správný chlap? Obzvlášť, když člověk ze všech stran slýchává, jak je strašně moc hodnej a milej atd atd. Tomu jsem taky věřila. A dlouho. Ale teď o tom začínám mít pochybnosti, protože takhle se správně vychovaný člověk přece chovat nemůže. Tak zbaběle. Achich ouvej..
Prostě to není fér. A já už nechci znovu naletět. Jen se bojím, protože znám svoje srdce, že až napíše, vše bude zapomenuto, odpuštěno, a moje srdíčko bude rádo, že je tu někdo, kdo na něj myslí, vzpomíná. Rozum se tomu ale musí postavit. Rozum mi musí pomoci překonat další nevole lásky a nepodlehnout srdci. Ať to srdce umře. Pak bude konečně klid a tahle holka už nebude trpět a po nocích vzlykat proč že se zase stalo a nestalo to a to...
Žádné komentáře:
Okomentovat