Pisálkovo střevo??? Nebo přímo někomu určeno??? kdo ví...

Přemýšlím, poslouchám přesně ty písničky, které podporují toto smýšlení a snažím se zjistit, jak z toho všeho ven. Je pozdě. Zabila jsem a vrátit se to nedá. Tu sílu nikdo nemá. Kdybych jen nebyla tak hloupá a poslouchala lépe. Lépe než Ty, protože jinak bychom byli jinde. Nic z toho se nemuselo stát. Je to všechno jenom Tvoje vina. To Ty jsi příčinou všeho mého trápení, žalu, nenávisti. Lhal jsi. Lhal jsi tak zrádně, že to nešlo odpustit. Prostě nešlo. Kéž bych byla schopná odpustit Ti. Hrál jsi si se mnou jako s novou hračkou, kterou dostaneš na Vánoce po stromeček, ale po chvíli Tě omrzí a začne nudit, a tak se vrátíš k těm starým a známým hračkám, které znáš lépe. Nebylo to fér. Nemůžeš se divit, jak to všechno dopadlo. Takhle to muselo skončit. Bylo to jediné řešení, jak z toho všeho ven. Jak uniknout. Uniknout a vědět, že vše už teď bude v pořádku, protože už nejsi Ty a ani Tvoje sladké řeči, přivádějící mě do rozpaků, ani Tvoje hluboké oči, v jejichž pohledu jsem se tak ráda utápěla. Nejsi a to pouze mojí vinou. Můžu to vůbec nazývat vina? Vždyť já jsem přece ráda. Já přece chtěla, aby to takhle skončilo, protože už od začátku to takhle muselo dopadnout. Možná ten osud přece jenom existuje. Nežádám o odpuštění. Tím bych přiznala, že svého činu lituji. A já nelituji. Nežádám o milost. Svůj trest si zasloužím. Budu umírat s pocitem, že jsem to byla já, koho jsi naposledy viděl. Že jsem to byla já, ke komu jsi naposledy promlouval. A že jsem to byla já, koho jsi naposledy líbal…. Protože tak to prostě všechno mělo být.